Nothing...

15. února 2009 v 18:27 | Angel |  Stalo se, děje se
Jinde...Pokračuju jinde. Holky, prosím, nehledejte mě. Odcházím protože se tu už necítím tak dobře. Už celkem dlouho o tom píšu, cítím se tu příliš sklíčeně. Cítím, že tu nemůžu vyjádřit všechno a mě to vadí, protože to v sobě pak dusím a pak se stane nějaká blbost, něco, kvůli čemu bych normálně tak nereagovala a začnu brečet jak malá holka. A přitom téměř bezdůvodně. Mým blogovým přátelům, pokud tedy nějací jsou, dám vědět, pokud o to budou stát. Já již nový blog mám, před chvílí jsem dodělala design. Před chvílí jsem ho taky založila...Je mi to líto. Nechci a nemůžu to v sobě dál dusit, musím se někde doopravdy vykecat. A potřebuju vykecat všechno, což tady nedělám.
Chlúzo, Marse, PROSÍM nehledejte mě. A přesto jsem si téměř jistá, že mě jedna najdete. Aspoň Marse mě prostě hledat bude. A to mě strašně štve.
A nemyslete si, že je to pro mě lehké. Zanechávám tu po sobě půl roku práce. Nezdá se to, ten čas mi utíká čím dál tím rychleji a půlrok je tentam. Nechci to tu opustit. Ale já to potřebuju. Bude se mi stýskat, Angel...-_-
A vidíte? Taková blbost a mě se zase hrnou slzy do očí. Stydím se za svoje pocity. Nemůžu je tu zveřejňovat. Nechci abych byla úplně průhledná. Nechci, aby se o mě vědělo úplně vše...Snad to aspoň trochu chápete, holky...Ale možná ne. To taky pochopím. Ale zatraceně, prosím vás, abyste mě nehledaly...
Jinde ahoj
Můj.
 

Mý kouzla, mý triky, znám ty prkna co znamenaj svět

13. února 2009 v 22:59 | Angel |  Vyjímečně přemýšlím
Mám nutkání napsat.
Dneska ve škole mi bylo strašně blbě, už jak jsem vstala, bylo mi blbě, ale nelituju, že jsem do té školy šla. Zní to šíleně, ale já Ho prostě potřebovala před tím dlouhým víkendem vidět. A celkem se to vyplatilo. ^_^
A dál co se týče Něj - holky, co mě znají osobně (teda, zatím jen Chlúza, ale Kája se asi za chvíli přidá, už na to došla, ale nebavily jsme se o tom) mi tvrdí, že musím zapomenout. Taky si to myslím. Na druhou stranu tu jsou ty holky, který mě znaj možná i líp, který mě znaj možná víc než se mi líbí. A ty mi radí, ať s ním mluvím...Ať si s ním pokecám, po čemž tak nějak toužím, ale já musím zapomenout. Je to strašný průser, tohle nejde dál. A přitom...Přitom...Ani nevím co. Nejde to popsat. Mám pocit, že zapomenout nemám. Chci spát. Tak, jak jsem to dělala těch pár minut po škole...Spát a probudit se s úlevou, že je mi líp. Jenže takhle to bohužel nefunguje...
Jo a díky Coquine, mám pocit, že ona mě zatím pochopila nejvíc a to jsme kecaly jen chvíli, jen včerejší večer a trpěla moje kecy. Jsem jí za to moc vděčná, i za to, že mě aspoň zčásti chápeš. Fakt díky moc <3

*představte si tu obrázek hodící se k článku*

It's too late ...

12. února 2009 v 18:58 | Angel
Dělá se mi ze mě špatně. Chce se mi ze mě blít. Dodneška jsem neměla tušení, že může být člověku doopravdy špatně ze sebe samotného. Že se to používá spíš tak nějak .. Jakože by se ze sebe nejradši pozvracel. Jenže mě se ze mě dělá doopravdy špatně. Už chápu, co to je, zamilovat se do doopravdy nepsrávného. Jsem dost v háji a chci se propadnout a chci vám to tu vysvětlit a osvětlit, abyste pochopili, proč je to pro mě tak strašné, jenže .. jsou tu zábrany. prostě nemůžu. Nejde. Moc se za sebe stydím. Nenávidím se za to. Ale je načase si to přiznat.
Miluju ho.
Fuj. Fuj. Fuj...
Co má dělat?!....
Nejradši...bych usla. Zaspala tohle. Vyspala se z té zamilovanosti. Bála jsem se toho. Tolik jsem se toho bála. Nechtěla jsem se do něj zamilovat, myslet na něj tak často, ohlížet se po něm. Nechtěla jsem si každý den říkat, že mu to sluší. Že ta mikina je fakt pěkná. Chtěla bych s ním mluvit. Mám pocit, že on by pochopil, co bych mu říkala. A že...Ne, do podrobností. Nezacházet. Chci vám říct víc, ale nemůžu...Omlouvám se.
Nejtěžší na tom asi je, že se na mě sotva podívá. Že moje kámošky, hlavně jedna, je mnohem zajímavější...
Potřebuju o tom s někým sakra mluvit...-_-
 


Houpačka, která nejde zastavit

10. února 2009 v 18:57 | Angel |  Vyjímečně přemýšlím
Nechápu, co se se mnou děje. Jsem jako na houpačce. Dvě minuty nahoře, dvě minuty dole. Nebo taky tři. Jak kdy. Občas to vydrží dýl. Dobrá nálada převládá, ale dnešek je nejvíc podivný. Zase se sama sobě ztrácím, už zase přestávám chápat, kdo jsem a kam patřím. Už zase přestávám chápat hlásky, mnou vyřčené, svá slova, své věty. Nechápu samu sebe a to je to nejhoší. Nechápu ani své emoce. Momentálně je to jediné, čím jsem si jistá, Kája. Promiň Chlúzo. Nechápu se a strašně mě to mrzí. Strašně mě mrzí, jak se k tobě chovám. A chci to napravit. Snažím se, opravdu se snažím. Je to možná těžší, než se ti zdá. Je to možná těžší, než si sama myslím. Ale oproti jiným věcem je to tak snadné. Když se na svůj život podívám s asi milimetrovým odstupem, zjišťuju, že jsem naprosto bez starostí. Mojí největší starostí je to, že se v sobě nevyznám a že jsem možná zamilovaná. Co to je? Nic. Oproti tomu, co teď prodělávají naši je to nic.
Chci chápat, co na něm vidím. Chci se tu moct vyjádřit konkrétněji, ale nelze to. Prostě se za to moc stydím. I to možná mnohé prozradilo. Většinou to ze mě před holkama po čase vyleze, ale tentokrát ne. V tom si věřím. Nejsem schopna si to přiznat nahlas. A možná že to není láska. Není, jsem si tím jistá. Je to jen jakési...Cosi, co mě k němu přitahuje. Láska to není. On je pro mě jako magnet a když ho nevidím, když ho nepotkávám a když s ním nekomunikuju aspoň z té malé části, z jaké s ním kominukuju, tak mě to mrzí. Chtěla bych tu teď napsat ještě jednu věc, ale tím by to bylo naprosto jasné. Tím by holky poznaly a to já prostě nechci. Omlouvám se. Ani já si to nechci přiznávat, ale už je k tomu čas. Už to nejde zatajovat před mou samou. A teď se s tím musím nějak vypořádat. Doufat, že se to vytratí. Že reklamace se ještě přijímají. Ale asi je pozdě. Asi ano.
David se mě chce zítra na něco zeptat a já tu otázku slyšet nechci, ať už je to otázka na něco naprosto malicherného nebo otázka na to, čeho se nejvíc bojím, přestože jsem mu už řekla, že po mě chce asi víc, než jsem mu schopna dát. Je to strašně kýčovitá a směšná fráze, ale já ji použít musela. Nemohla jsem mu přímo napsat, že ho nechci. Jenže jsem asi měla. Teď je to jakoby se pokoušel ještě víc.
Mám hlad. Mám taky zase chuť udělat nějakou blbost, ale neudělám. V tomhle se ještě ovládnout dokážu. A k tomu to není až tak silné.
Nechci zítra do školy. Bojím se....
Bratr...je divný. Michal. Ten z Prahy. Má v počítači fotky jedné, pro mě cizí holky, se kterou si na skypu volal. A přijde mi to víc než podezřelé. A přitom včera večer mamce tvrdil, že dojede až dneska, protože bude u Haničky. U své bývalé, možná přítomné, kdoví. A Hanička není rozhodně ta holka na fotkách. Jenže třeba je to...Nevímco. Nejlepší kámoška, dejmetomu. A stejně je to malicherné. Nebudu řešit něco takového. Přijdu si jak nějaká pipina z knížky, která dělá takové ty nesmyslné závěry a úvahy.
Jenže já jsem pipina.
Houpačka. Velká, obrovská houpačka, kterou nejsem schopna zatavit. Jenže já chci. Chci strašně moc zabrzdit, snažím se, co to jde, jenže to nejde. Nejde nohama dosáhnout na zem a brzdit. Nejde se ničeho chytit a tím ji zastavit. Chci stát na jednom místě a vědět. Jenže já nevím a nestojím. Houpačka se pořád kymácí zezdola nahoru a naopak. A je to strašně matoucí a já už nevím co dělat.

A v tvojom náruči si zkusím dýchání z úst do úst

7. února 2009 v 19:17 | Angel |  Co se děje na blogu
Snad se vám to líbí...Požaduju reakce, nejsem si tím jistá. A Jasper z filmu Stmívání je dechberoucí *lapá po dechu*
by ~brooze

Bože, děti, Satanovi vojáci jsme!

6. února 2009 v 19:13 | Angel |  Stalo se, děje se
Páni. Za celý školní rok jsem ještě neměla pětku. Nebo možná jednu. Ale..Teď mám dvě z jednoho dne. Jen jednu jsem dostala už hned včera a jednu dneska. Zatracený včerejšek. Ale z přírodopisu jsem dneska dostala jedničku, měla jsem tu písemku prý nejlepší. Hned tu hodinu jsme si napsali ještě kratičkou pětiminutovku, která byla snadná. Pro mě. Pět otázek, pět jednoslovných, maximálně dvouslovných odpovědí. Všechny dobře. Tak, přírodopis se mi daří opravit. Učit se přirodopis je pro mě jaksi jednoduché...Ta učitelka je fakt dobrá. Sice přísná, ale naučí. Díky bože, ji jsem potřebovala! ^^ Zato fyziku už jsem zase pokakala...Trojka. To jsem dnes dostala známeček! XD
Hm. Ignorujme předešlý odstavec.
Slovenský hip-hop vede. Fakt. To je tak ... *nedokáže to vyjádřit a bohatě gestikuluje*
Dneska byl street zajímavý. Čuměla jsem celou hodinu do zrcadla a snažila se vyhnout svému nesmyslnému plácání, kterému se v mém případě tanec říct nedá, a snažila se ignorovat mou tloušťku. Nešlo to. Bylo to všude. Můj odraz byl všude. Nebylo kam utéct. Když jsem mohla, nedívala jsem se do zrcadla. >.<
Páni...Dneska před týdnem už jsem byla doma...Málem jsem brečela...Chtěla jsem se strašně vrátit...Je to tak melancholické, že už je mi zase do breku. Chci zpátky. Chci se vrátit...-_-
Petin brácha (!!!!!!!!!!) přečetl Stmívání. Nový Měsíc. Chce Zatmění, a já ho do školy nepřinesla. Sakra. Říkal o tom prý, že je to blbost, ale dá se to číst. No to vidím, jak se to dá číst! Taky se mi pokoušel opravit rozbitou flashku, ale nešlo to. Je beznadějně rozbitá. Už jsem s tím obeznámila pány rodiče a ke koupi nové se ani nevyjádřili, aspoň si na jejich vyjádření nevzpomínám. Ale neznám důvod, proč by ji koupit neměli. Zas tak drahá není...Ale tu svou jsem zbožňovala. Byla tak hezky gumová (v čemž bylo to prokletí), svítivě zelená a měla čtyři giga. Ty čtyři giga se mi líbily asi nejvíc, i když to zas tak moc není. Ale víc než dvě, které mám na mp3 a jsou málo.
Nic mě netrápí. Aspoň to předstírám. V pondělí půjdu na školní kolo recitační soutěže. Když jsem si tu básničku dneska v češtině zkoušela před učitelkou, řekla mi na to, že se jí líbí, jak to říkám procítěně. Asi třikrát jsem se sekla. Přitom doma jsem to uměla! Musím si to ještě zopakovat...
V Olympiádě z anglického jazyka jsem dopadla třetí. Z toho mluveného projevu jsem měla tři body ze sedmi a byla jsem z toho předposlední. Improvizovala jsem, hodně koktala a zadrhávala se. Jsem ráda, že mi vůbec nějaké body dala.
Ještě stále jsem nebyla schopna vyměnit baterky ve foťáku. Je to opravdu nutné, od příjezdu z lyžáku jsem je nevyměnila. A vlastně ani na lyžáku, i když tam to bylo taky nutné. Safra. Už ani nejde zprovoznit tak, aby fotil. Hm. Neměla bych být tak líná.
V našem baráku je zima jak v Rusku.
Bráchu dneska odvezli do práce. Prý tam bude do neděle, aspoň tak si to pamatuju. A šéf je prý strašně vymýšlivý a nadává, že brácha neumí dávat nádobí do myčky a umývat šálky od kafe. Hm. Smál se tomu. Před šéfem asi ne, ale když to říkal mamce, tak jo.
Pojedeme se třídou do Prahy. Už jsme vyplnili přihlášky a většina taky odevzdala. Těším se tam, jsem zvědavá jak nějakých dvacet děcek z maloměsta pojede metrem a tramvají v Praze. Bojím se toho zmatku a chaosu. Bude to velmi...poučné ? A budeme si tam vařit sami. Tedy, snídaně a večeře. Obědvat budeme někde ve městě. První den třeba v McDonaldu, druhý den třeba v KFC a třetí den si dáme třeba pizzu. Ha! Jsem zvědavá na ty rozchody, no. XD Ale těším se tam. Jedeme koncem dubna. Asi týden nebo dva potom jedu do Londýna. Jipijej! Stejně se ještě něco pokaká. >.<
Hm. Ve škole to dneska bylo fajn. Měli jsme tělák a skákali jsme výšku. Byla jsem lepší než minule, minule jsem byla lepší, protože jsem vůbec skákala. A skákala jsem teda skoro 100. Nebo možná těch 100. Dneska jsem skočila 105, heč! XD Vím, že je to málo. Ale moc holek od nás nějak moc dobře neskáče...Vždyť nás skákalo na těch 105 asi ... ... 5? 110 jsem zkusila třikrát. Ani jednou jsem neskočila, ale při druhém pokusu jsem cítila, že skáču dobře. Líp než jindy. Snad nejlíp. Ale napotřetí už jsem zas skočila blbě. Hm. Neva. Jsem ráda za těch 105. Strašně mě ta výška baví, od té doby, co ji skočím. ^^
Hm. Nechci tu psát o mých psychických stavech. Mám pak pocit, že jsem strašně průhledná. Nechci se tu vypisovat. Je mi trapně.
Tak. Víc asi nemám ani co napsat. Jen že miluju večerní dlouhé jízdy městskou hromadnou dopravdou, když je bus poloprázdný a já sedím v zadní části proti směru jízdy a poslouchám přitom svou oblíbenou hudbou. ^_^ To si pak přeju, aby ta cesta nikdy neskončila...
Můj!
280182029

Chcem vidět bordel vo vašom mestě

1. února 2009 v 13:47 | Angel |  Stalo se, děje se
Mám chuť se přestěhovat. Nedává mi to to, co by mělo. Mám pocit svázanosti, že zde nemůžu být zcela upřímná. Jenže vím, že i když se přestěhuju, vždycky mě bude někdo hledat a vždycky mě někdo najde, ať už s úmyslem nebo omylem. Tak co dělat? Končit nechci, chybělo by mi to. Ta jistota, že je vždycky místo, kam to můžu téměř vše napsat. Jenže pořád je tu ještě to slovo téměř, které mi vadí...Nemá cenu to řešit.
Dál mě mrzí, že jsem chvíli nepsala a už ubylo tolik čtenářů ... Komentářů maximálně tři, čtyři, u posledního článku dva. Snažím se být aktivní na jiných blozích, psát komentáře, jenže na mě se zapomíná, jednoduše. Jak říkám - chvíli jsem nebyla aktivní a už to tu zeje prázdnotou. Škoda...
-----------------------------------------------------------
Pojďme dál, k jinému tématu. Například k tomu, že budeme mít nového spolužáka. Jde k nám ze sportovky, což je snad první v historii. Kdo to kdy slyšel, aby šel někdo z velké školy, ze sportovní třídy k nám na snad nejmenší školu v okrese?! Fajn, možná jsem to přehnala, s tou velikostí, ale stejně, tam, odkud budoucí spolužák přichází, jsou minimálně tři třídy v ročníku (normální, jazyková a sportovní a těch normálních je občas víc) a my máme jen jednu a ve třídě je nás 28, s ním. Třídní, která je učitelka těláků a tím pádem jezdí na lyžáky a byla s náma taky, tak nám to den před odjezdem říkala, ale na jméno si nevzpomněla. Hm. S holkama jsme o tom přemýšlely, napadlo je několik adeptů, které nás zastrašovaly, teda hlavně holky, protože...pro mě to nebylo zas tak strašné. Chlúza pak zjistila, kdo k nám jde a to už zastrašilo i mě...Eh...
V noci mi došla SMS. Já ji objevila až ráno, ale dle detailů došla 00:33. Od Peti. Jak jsem měla na lyžáků Stmívání, přečetla to tam Evča, bývalá spolužačka, co je teď na gymplu, ale na lyžáky jezdí (minulý rok s naší třídou nebyla) si to přečetla za rekordně krátkou dobu, hlavně v potazu na to, že to četla na lyžáku...A Peťa si to vzala domů. V SMS psala, že jí to ukradl brácha a že už má za sebou třičtvrtě z knížky. :D Nedokážu si představit jejího bráchu jak to čte. O.o
Asi začnu být více než obvyklým posluchačem hip-hopu, ať už se toho štítíte či ne. Já proti tomu nic nemám. A slovenský hip-hop jasně vede. Ve streetu tancujem na hip-hop a jak již bylo řečeno, koupila jsem si minule CD s písničkama z tama. Dost mě to vzalo, hlavně jedna, v němž je text z nadpisu minulého článku. A Kontrafakt mi připomíná Jirku.
Občas mě až děsí, jak se někteří lidé mění. Jenže tím nic nevyřeším. Já je nezměním, já jim nic nenamluvím.
Líbí se mi, jak mám fijalové nehty. Ta barva se mi líbí.
V úterý je angličtinářská olympiáda a já neumím ani jeden text z těch, co se máme naučit. Jsem tragéd a když tam nepůjdu, učitelky na mě budou zase nasrané, tak jako minulý rok. Nechci je zase zklamat, hlavně naši angličtinářku, protože ji mám ráda. Spoléhá na mě.
V pondělí je zase souboj s pravopisem. Asi tam nemám šanci, ale jdu tam. V češtině jsem celkem dobrá...Češtinářkou olympidádu jsem společně s jedním klukem vyhrála a jdu do dalšího kola, bylo by neslýchané, kdybych nešla na souboj s pravopisem. A k tomu jsem tam šla vždycky. Soutěže se počítají. Když už nechodím na sportovní, chci na ty nesportovní.
Zbytečné.
Nemám o čem psát. Ani psychické stavy nejdou popsat. Možná jen to, jak se chci vrátit na lyžák. Jak chci utírat nádobí v kuchyni a chcát přitom s holkama smíchy z Mariána, jak popisuje, jak ho balí ty malé holky. :D To jste neviděli. Nemohly jsme ani jedna a ani Honza, druhý kuchař. :D Bylo to tam strašně fajn. Ne v kuchyni, i když tam taky. Dali nám za pomoc lízátka. ^^ Sice mě mrzí strašně to, co způsobilo, že jsme tam šly, ale...nechci na to myslet.
Tak ahoj.
Můj!
Miluju čaje ^_^


Život je sladkej, musíš ho oloupat jak pomeranč

30. ledna 2009 v 18:59 | Angel |  Stalo se, děje se
Jsem zpátky. Piju čaj ještě z chaty. Z té kuchyně kterou jsem si tak zamilovala. Ve které jsem chcala smíchy, nejvíc když Peťa převrhla misku se zbytakama z večeře. Honza je strašně v pohodě. Takové kluky chcu poznat, ale v mém věku. Mám jen jednu fotku Honzy a to ještě k tomu z mobilu, když ho měla Peťa a dívali jsme se na dývko, kvůli kterému nás sedmačky nenáviděly. Strašně mi to tam všecko chybí. Kuchyně. Ta sranda. I ten čaj. Ta bramborová kaše, kterou dělali míchačkou. Stýská se mi po tom smíchu, který u mě nebývá nikdy tak brutální, jen na lyžáku. Chybí mi i to lyžování. Chybí mi tam všecko a já se možná neubráním pláči. Ale musím. Život jde dál. Příští rok snad pojedu znovu a snad tam budou i Marián a Honza (kuchaři). Diskotéku měli ti sedmáčci, ti, jejichž ten lyžák vlastně byl, nejlepčejší. Já jsem jim tam hrála písničky z mojí mp3. Ani jsem jim neměla co hrát. Marián s tou servírkou naprosto dokonale tancovali. Honza mi totiž řekl, ať jim tam něco pustím. Tak jsem jim něco pustila. Kluci ze sedmičky na mě a Peťu vysílají nějaké negativní energie. Vždycky, když jsme lyžovali v blízkosti, někdo z nás, ať už z těch třech kluků ze sedmičky nebo já nebo Peťa spadl. Bylo to vtipné. Chci hrozně zpátky. Strasně mi to chybí. Jdu se napít toho vychládlého čaje z lyžáku a pak na večeři. Pa.

Nebudeme dělat že nemilujem disko

25. ledna 2009 v 8:18 | Angel |  Stalo se, děje se

Asi chcípnu z toho Stmívání, fakt. Nemůžu dejchat, když se na ty scény koukám a když čtu, jak byli na louce. ^_^
Dneska za hodinu (!!! sakra! XD) máme být u autobusu u školy. Jedu s holčinama mojima a se sedmičkou na lyžák. Nevím, zda se těšit či ne, každopádně jednou se vrátím. V pátek. Snad. A snad bude i sníh. :D Dala jsem si do mp3 CD ze streetu, co jsem si v pátek ve streetu za deset káčé koupila. Některé písničky se mi líbí, ale jsou krátké. Ale kdo to řeší?
Musím si nabalit batoh. Vůbec nevím, co s sebou, kromě Stmívání (budu si číst úryvky, nemůžu bez toho odjet), mobilu, mp3 a nabíječek. A kapesníků, svačiny, pití a těch sladkostí. No, to už je seznam. Musím si ještě pro baterky, nabalit hygienické potřeby a není k tomu čas. Sakra. Musím si pohnout. Nejsem ještě ani oblečená. O.o
Tak v pátek. Nebo v sobotu. Nebo tak nějak. Prostě po lyžáku. Pokud se tam nezabiju.
Obrázek je ode mě. Tak ho nechte žit a hleďte si svých obrázků. :D

Další články


Kam dál